Někdo navíc

Aneb tátové jsou taky rodiče, i po rozvodu

4 Minuty čtení

Richard přemýšlel o rozvodu už delší dobu. S manželkou byli mnohokrát v poradně, ale nedařilo se to mezi nimi zlepšit, nakonec se rozhodl, že odejde.

Jeho vzpomínky se neustále vracely zpět, kolik chyb asi udělal, že měl být víc doma, a ne se tolik soustředit na práci. Jenže v tu chvíli mu vždy vytanuly otázky: kdo by je živil, kdo by platil hypotéku a zda by Markéta vůbec byla s chlapem, který se neumí postarat o rodinu a zaplatit hory a v létě dětem moře? Nebo byla blbost mít druhé dítě po 7 letech, aby vztah slepili? Markéta byla fajn ženská, je fakt, že se hodně upnula na děti, že si kolikrát nechtěla ani nikam vyrazit a když děti povyrostly, tak s nimi Richard nemohl odjet nikam sám, jen na nákup. Kamarádi se mu smáli, ale Richard Markétu chápal, měla těžké dětství.

Richard věděl, že Markéta už nemá o něj zájem, často si přišel jako úplné hovado. Nápady měl na nic, humor trapný, přístup nechápavý a v sexu byl dotěrný. Nezajímal ji už několik let před rozvodem, vnímal tohle rozhodnutí jako vysvobození pro sebe, ale i pro ni. Možná i pro děti, copak takhle funguje vztah, manželství? Ovšem tím, že rozvod navrhl on, spustil vodopád plný vzteku, zhrzenosti, pseudomoralistických keců, kterými Markéta nešetřila.

Odešel od rodiny a tím se navždy stal zatracencem. Tchýní byl ukřižován, tchán jako vždy, když o něco šlo, mlčel. Švagrová mu nebrala telefon, přestože si od něj s manželem půjčili peníze na auto a už mělo být dávno splaceno. Naštěstí mohl jezdit k tátovi, který byl už léta vdovcem, zpočátku u něj často přespával. Když se od rodiny odstěhoval, cítil obrovský smutek a prázdnotu, stále se ozýval dětem, ty s ním mluvily zásadně jen tehdy, když nebyla doma máma. Rozvod proběhl rychle, nechtěl dělat potíže, měl pocit viny, a tak se vším, co Markéta chtěla, souhlasil. Děti zůstaly v její výhradní péči. On za nimi jezdil jednou týdně a pak každý druhý víkend. Jezdil k nim domů, aby dětem neměnil život a návyky. Postupně se tam začal cítit divně. Richard vymýšlel neustále nějaký program jak nějaký animátor. Všechno bylo tak nepřirozené. Mezitím si zařídil vlastní menší byt. Tam děti, podle názoru Markéty, zatím nesměly. Markéta ke konci každé návštěvy nezapomněla před dětmi něco laskavého pronést, jako např.: Tatínek vás opustil a bydlí jinde, bůh ví s kým. Děti se bály postavit se na jeho stranu, copak jim to mohl vyčítat? Takhle se to opravdu táhlo. Děti do jeho garsonky zatím nechtěly, aby se maminka nezlobila, aby maminka nebyla smutná. Richard začal chodit k terapeutovi, ten mu poradil, ať se Markétě postaví a do garsonky si je na víkendy klidně bere a že to měl udělat už dávno. Richard sebral odvahu a Markétě to nadnesl, dokonce i fakt, že chodí na terapii. Markétě se to nelíbilo, řekla, že si to rozmyslí. Jak rozmyslí? Co si rozmyslí? Richard věřil, že se to uklidní.

Cítil, jak ho trestá, že si dovolil odejít a pokusil se být šťastnější bez ní. Přesto tam byla úleva. Věřil, že bude nakonec všem líp. V práci se mu začalo neuvěřitelně dařit, začal víc sportovat a postupně vybavil byt tak, aby se tam dětem opravdu líbilo.

Richard považoval Markétino mlčení jako akceptaci, koneckonců on celou dobu ustupoval, soud rozhodl, že si je smí k sobě brát už dávno. A tak přijel v pátek 16. a zvonil dole u vchodu. Nikdo neotvíral. Nikdo nebral telefony. V odrazu prosklených vchodových dveří zahlédl svou tvář. Vypadal strašně. Cítil, jak se mu dělá špatně. Takto se to opakovalo i další víkend a další a další. Děti buď nebyly doma, nebo se jim údajně nechtělo. Cítil, jak je ztrácí. Bylo mu jedno, kolik ho to bude stát. Jen chtěl být se svými dětmi…

Richard sedí v kavárně své firmy, přichází první zaměstnanci, ještě má čas před prvním meetingem, čeká na právníka. Už je to 2 roky, co se soudí se svou ex, jednou jí byla vyměřena pokuta za nedodržení předání dětí, dvakrát byl na OSPODu, jednou chtěl volat policii, ale kvůli dětem to nakonec neudělal. Kamarádi mu v práci kdysi říkali, že ho Markéta oškube a neuvidí děti.

———————————————————————

Když děti přijdou o jednoho ze svých rodičů, způsobí jim to ránu na celý život. Proto buďme rádi, dokud jsme tu zatím živí a zdraví a jen se rozvádíme. A pokud někdo z nás dvou dětem skutečně neubližuje, není důvod mu/jí děti krást a manipulovat. Děti by nás měly zažít jako rodiče, ne jako partnery.

Pokud je Vám tento příběh ze života blízký a potřebujete podporu, radu, terapii?

Ozvěte se. Jsem tu.

Andrea