Super žena
Aneb jak se žije ženám, co umí zvládnout vše za každou cenu
4 Minuty čtení
Ráno zamáčkla budík jako každý den. Lenka potichu vylezla z postele, aby nikoho nevzbudila. Tradičně se přerazila o manželovy pantofle a šlápla na kousek stavebnice. Bylo šest. Vstávat do tmy bylo vlastně super, snad jen kromě toho dělníka dole v domě a jedné seniorky s kočkami nikdo nebýval ještě vzhůru, všude ticho. Zapnula kávovar a snažila se dohledat seznam věcí na dnešek. Bylo výhodnější vstávat mnohem dřív, sice toho moc nenaspala, ovšem ráno našla klid na přemýšlení a blahodárnou samotu.
U přípravy snídaně pro děti i manžela si krátce vzpomněla na včerejší pořad, který si pustila, když zadělávala na muffiny. V něm byla hostem nějaká žena v jejím věku, co začala poprvé psát. V úvodu se zmínila, že to měla zpočátku velmi těžké, to Lenku okamžitě zaujalo, měla ráda silné ženy s komplikovaným osudem. Jenže spisovatelka začala s vážným výrazem moderátorovi popisovat, jak se museli s manželem stěhovat do velké vily a ona si tam nemohla zvyknout. Moderátor nakláněl empaticky hlavu na stranu. Ona pokračovala: nějakou dobu prý už neměla práci, asi 4 roky, a nevěděla, kam má její život na prahu osmatřicítky směřovat. Tak prý sebrala veškerou odvahu a začala psát svou prvotinu. V té vile pak údajně psala celých 5 let. Tu jednu knihu… Moderátor vyzvídal dál, jak to bylo složité, zda měla tvůrčí krizi, a ona u toho duchaplně přikyvovala a povídala a povídala, přitom házela své depilované nožky, jednu přes druhou…
Lenka to vypnula. Přistihla se, jak jí závidí, a přešla do svého obvyklého sarkasticky chlapáckého humoru: snad to nevidělo moc žen, co musí opravdu makat, modleme se, aby její kniha: ”Jak se neuhryzat nudou ve vile” měla úspěch. Pak se hned vnitřně pokárala, že nebude mrcha a bude i týhle Pipině přát štěstí. Mimochodem její vnitřní kárání ji doprovázelo odjakživa, často slyšela v sobě věty: To nemyslíš vážně, tohle chceš servírovat k večeři? No, ty vypadáš, eh, to se ti moc nepovedlo, šéfka zas čumí, určitě se přijde na to, že na tu práci nemám. Někdy si dokonce připadala jako podvodnice.
Každý den se Lence život jakoby zrychloval a zároveň zcukával, nikdy všeho nebylo dost, mívala největší nervy, když musela kvůli dětem zůstávat doma. Pak když moc pracovala, zatímco ostatní se šli válet domů, měla výčitky, jak málo se věnuje dětem.
Mnohokrát u sexu myslela na práci. To naštěstí muž nevěděl, ale kvůli tomu se nedokázala uvolnit, něco si dopřát a vychutnat si přítomnost. Byl to kolotoč. Vlastně to byl depresivní kolotoč. Když si dala vínko, přepadávala ji sebelítost. Proč není spokojená, třeba po té nové certifikaci. Kdo v jejím věku ještě studuje? Všimnul si toho někdo? Jenom poznámky typu: Hm, Ty seš dobrá. Tak proč se tak necítila, proč nevydrží mít radost trochu delší dobu, proč se to tak rychle rozplyne? Nikdy nic nebylo hotové, nikdy nic nebylo tak, jak by si to ona představovala.
Dnes měla velkou prezentaci, byla nervózní, raději si nevzala nic k jídlu, jen kafe, ale co když jí bude kručet v žaludku? To bude trapas. Tu grafiku má nakřivo. Vybavilo se jí, jak byli u nich doma teď řemeslníci a taky udělali nakřivo podlahu, myslela, že ji šlehne. Do toho děti měly neštovice. Máma, která potřebovala odvézt a přivézt z lázní. Opravdu výživný život. Podívala se do zrcadla na záchodě a cítila, jak se jí točí hlava. Dneska jen tu prezku, pak vyzvednout Karolínku a Tomíka ze školy a potom si odpočine. Nastaví si život jinak, aby všechno stihla a nebyla tak vycuclá, projela rty rtěnkou a odešla prezentovat.
Stmívalo se.
Už jen: nasypat sirup, překlopit myčku, rozhodit prádlo, rozepnout kávovar, vyžehlit úkoly, zamést hračky, vytřít nákup…
Mžitky. Vyražené přední zuby o futro. Hlasy z dálky.
Lenka otevírá oči, vidí bílý strop a cítí desinfekci. Radim drží v ruce lékařskou zprávu a říká: Nic Ti nezjistili.
————————————————————————————————————————————-
Když máte pocit, že žijete na dluh, že si musíte zasloužit své místo na světě tvrdou prací a stejně stále necítíte přijetí a pochopení svých blízkých, není to tím, že dřete málo, ani to není chyba Vašeho okolí.
Pokud je Vám tento příběh ze života blízký a potřebujete podporu, radu, terapii?
Ozvěte se. Jsem tu.
Andrea
