Stehna naší Anety
Aneb jak se dá probudit k životu porucha příjmu potravy
4 Minuty čtení
Aneta měla pěkně našlápnuto. Odmalička uměla všechno, a když ne, tak se to zkrátka krok za krokem vypilovala. Je pravda, že v dětství měla trochu moc kroužků, některé nesnášela, třeba flétnu. Co to mělo za smysl chodit v pondělí na flétnu, druhý den na atletiku, třetí den na výtvarný kroužek a čtvrtý den zase na atletiku, myslívala si. Máma Anety doma posilovala a u toho vydávala různé rady, pokyny, neptala se. Anet věděla, že to s ní máma myslí dobře, měly se rády.
Všechno mělo být perfektní. V duchu myšlenky, že lidé, kteří se snaží, nakonec dostanou “TO”, co v životě chtějí-úspěch. Rodina Anety měla vždy peníze a Aneta měla všechno. Vnímala, že mezi rodiči je něco falešného, umělého, to ještě netušila, že se jim vztah rozpadne. Občas byla jako v akváriu. Rodiče ji nevnímali skutečnou, ale svou představu o ní, měli své starosti.
Na střední začala vnímat ženské obrysy své postavy. Necítila se v té době úplně dobře. Blížily se totiž první skutečné výsledky jejího snažení, jak ve škole, tak ve sportech, nedovedla si představit, že by rodiče zklamala, snažili se jí dát všechno. Nejčastěji si ale představovala, že zdrhne a bude si žít po svém, se svou kámoškou. Na druhou stranu se bála, že by to nikdy nezvládla. Někdy cítila vztek a nenávist vůči rodičům, zároveň z toho pak měla výčitky, jednou si kvůli svým myšlenkám a vzteku na matku dala před zrcadlem facku. Měla úplně rudou tvář, poskytlo jí to nesmírnou úlevu. Pak se fackovala potají pravidelně, poskytovalo jí to nepoznanou radost z trestu, jako by tím ovládala tělo i myšlenky.
V pátek se pravidelně jezdilo za sportem do nějakého resortu. Anet si sedla dozadu auta. Ještě, než si pustila hudbu do sluchátek, táta se podíval do zpětného zrcátka a prohlásil: Ta naše Aneta už má větší stehna než Ty a podíval se na mámu. No jenom pozor, ať se Ti ty stehna nerozjedou, kolem puberty to bývá nejhorší, chodíš na tréninky, ne?
Aneta zaplula do mlhy. Měla pocit, že bude muset vyskočit z auta. Měla chuť ho zabít a máma mlčí, zas se pohádali: hlavně, že se jede na wellness. Proč? Jakmile dojeli, rozeběhla se na místní WC, kde si nafackovala, ulevilo se jí. Celý den neměla chuť k jídlu. Druhý den taky ne. Pocit hladu byl podmanivý, něčím jí dával pocit existence, bytí. Hlad žil sám o sobě. Měl sílu, byl silnější než ona. Zároveň cítila, že vydrží trpět, a došla k tomu, že když vydrží trpět, bude žít, unikne ze všeho, konečně.
Pak to začalo být intenzivní. Viděla, jak ubývá na váze, všechno jí bylo velké, dělala, že chce nosit velké věci, kupovala si objemné oblečení. Jedla hlavně bonbony a pila vodu. Když ji přepadla nekontrolovatelná chuť na jídlo, tak si ho potají koupila a snědla několik porcí, bylo to uspokojující, podle jejího nového stylu
života to ale zákonitě muselo jít ven. První zvracení bylo divný. Pak už to šlo. Naštěstí rodina nedržela obědy a večeře, každý jedl zvlášť, když měl možnost.
Věděla, že má nějakou poruchu nebo co. Plně tím ale ovládala svůj svět. Po X měsících ji máma překvapila v koupelně, zděsila se. Ty jsi vychrtlá, nemocná, musíš okamžitě do nemocnice.
Je to rok, co Anetu propustili z JIPu, byla pak na umělé výživě a dalších podporách. Měla potíže s ledvinami a se srdečními svaly. Přestala menstruovat. Nesoustředila se a měla deprese, únavový syndrom. Lékaři se soustředili na Anetu, co to šlo. Po propuštění nějaký čas vydržela, byla hlídána, zda nechodí zvracet, čekala na termín pro ambulantní terapie, doma byla zamčená lednice, protože se občas přejídala. Tentokrát na to šla jinak, cestou ze školy se přejedla fast foodem, a pak si šla koupit projímadla…
Aneta sedí na sociální terapii a v rámci prvních setkání měla definovat své největší přání: Chci mít normální rodinu a u rodinné večeře se společně dobře najíst a popovídat si.
——————————————————————-
Téma poruchy příjmu potravy je především o sebepoškozování a překročení hranic bytí a nebytí. Neláska k sobě a strach z nedostatečnosti. Pak je to závislost. PPP nevzniká kvůli jedné jediné nevhodné poznámce, vznikne primárně stylem života rodiny, ve které se děti nevyznají. Láska bývá skrytě podmínečná, bez všímavosti, bez respektu k bytostem v rodině.
Pokud je Vám tento příběh ze života blízký a potřebujete podporu, radu, terapii?
Ozvěte se. Jsem tu.
Andrea
