Nepochopený outsider

Aneb jak se žije s ADHD

4 Minuty čtení

Často byl mimo, často zapomínal. Všechna zakopnutí se trochu násobila. Odmalinka měl všechno zpožděné, ale jinak by vydal za 3 kluky, jak říkávala babička, kterou měl nadevše rád.

Jakub byl poslední ve školce, kdo začal mluvit. Maminka už při prvním týdnu, první dnu, v první třídě školky, kde ještě nikdo nikoho neznal, vyslechla monolog učitelky, jak je chlapec nepozorný, nedozrálý a neumí poslouchat. Zda by ho nechtěla dát jinam. Bohužel Jakub si u této první zářijové rozpravy mezi pedagogem a mámou právě snažil přezout z bačkůrky /takže vše slyšel…

Sakra, komunismus už skončil, snad tu ta baba není od toho, aby hodnotila moje dítě, je tu od toho, aby mu pomohla se cítit dostatečně (dobře) a ne mizerně, nemám ho dát fakt jinam? Říkala máma Jakuba kamarádkám v kavárně, když propadla panice. Holky ji utěšily, a tak to ještě s Kubíkem zkusili.

Pro Jakuba to nebylo lehké, on potřeboval pohyb, dvakrát tolik než většina dětí, na koberci u pohádek opravdu nedokázal vydržet, u jídla se kroutil. Později ve škole, tam zase ukusoval pomůcky, nehty, aby zabil nudu. Když ale měl někdo rychle říct nápad, byl první, kdo něco vymyslel. Vymyslel jich 5. To jako by se nepočítalo. Počítaly se zásadně jen chyby a nedostatky. Někdy trochu hůř dával dohromady věty, a tak se mnohokrát cítil trapně. Mnohokrát byl napomenut. Mnohokrát byl upozorněn, že se chová divně. Mnohokrát mu bylo řečeno, že něco nezvládl stejně jako ostatní.

Táta situaci svého syna zvládal hůř než mamka. Nedokázal ho vůbec pochopit. “Co z něj bude? Člověk mu řekne, ať jde pro boty, co leží vlevo a cestou zpět vezme batoh, co je položený v předsíni na botníku…a on se mě 3x ptá, co jsem říkal? “ Jakub ale nebyl hluchý, jen to pro něj bylo moc informací najednou, každou věc, kterou ve svém doposud krátkém životě dělal, naopak vykonával s naprostou precizností až perfekcionalismem. Úkoly musely mít ale svůj řád, logickou posloupnost. Což nikdo moc nechápal, ani mamka, ani učitelka….

Máma Jakuba se jednoho dne rozhodla, že zajde za psycholožkou, ve škole jí řekli, že je nejvyšší čas. Psycholožka asi po dvouhodinovém vyšetření zjistila, že je Kuba nadprůměrně inteligentní, na svůj věk neuvěřitelně vyzrálý a má nadprůměrnou sociální empatii. “A mohu Vám zároveň potvrdit, že Váš syn má ADHD. Věděla jste o tom? Určitě ano…” řekla psycholožka s úsměvem. Máma Jakuba se strašně rozplakala. Jakoubek k ní běžel a objímal ji. Ne, nevěděla to, ne, nevěřila ani tomu, co jí řekl odborník. Byla v šoku. Po tom všem, co si prožil Jakub posměchů, vylučování z her a kolektivů, ksichtů, pochybností?

Konečně jim oběma dal někdo naději a doplnil vitamínovou bombu do žil. Máma nabyla sebevědomí, a začala Jakuba hodně podporovat. Na druhém stupni pak dostal Jakub větší šanci nejen si všímat svých nedostatků, ale především talentů, kterých měl hned několik, najednou se mu vše začalo vracet zpět. Táta měl radost ze známek a všude říkal, že má syna s vysokým IQ, jejich vztah se zlepšil.

Jakubovi během dospívání ale stále něco chybělo, jako kdyby něco trochu před světem hrál. Nepřipadal si nikdy úplně šťastný. Hodně ponocoval, gambleřil, bral sem tam drogy, vyrážel s kámoši pařit. Nevyšlo mu pár vztahů s holkami. Cítil zvláštní zátěž. Když mu bylo nejhůř, šel za babičkou. To byl laskavý člověk, co ho odmalinka miloval. Ten den, kdy babička umřela, se Jakub pokusil o sebevraždu skokem z okna. Zachránili ho a dali částečně do kupy, zůstal na vozíku. Mezi lidmi na vozíku si našel nakonec nejlepšího kamaráda Luďka, jezdili spolu závody na handbike kolech. Bylo to zvláštní, Jakub to necítil jako prohru, konečně byl někým přijat, doopravdy přijat, nedokonalý, půlkou nepohyblivý, inkontinentní, ale najednou měl rodinu, která ho brala se vším všudy, bez výhrad.

——————————————————————-

Člověk si nikdy není jistý, zda je dobrý rodič. Dělá, co může, rve se za své dítě, bojuje o jeho zdraví a budoucnost. Někdy si ale neuvědomí, že obyčejný hendikep, starost, nějakou společenskou disfunkci dítěte, je nejdříve potřeba plně přijmout a mít ho prostě rád. Nesmí se zapomenout u “nápravných a výchovných metod” především ujistit dítě o tom, že i když se to nikdy třeba nespraví, že přesto bude milováno. Pokud se toto nestane a sjedná se pouze náprava “porouchaného dítěte”, nikdy z toho opravdu nebude mít radost a nikdy to nepřijme za své. Bude se cítit jako skoro dokonalý náhradník původního porouchaného dítěte. Osobnost se neuroticky rozdvojí. Zlomí se duše.

Pokud je Vám tento příběh ze života blízký a potřebujete podporu, radu, terapii?

Ozvěte se. Jsem tu.

Andrea