Citlivka
Aneb jak se žije úzkostným dětem
4 Minuty čtení
Vilém byl odmalička neuvěřitelně všímavé a citlivé dítě. Kdykoliv ve školce nějaké jiné dítě strádalo, Vilém k němu přiběhl a zachraňoval ho. Byl známý tím, že rozdává své hračky.
Jeho otec často říkal do luftu: Sakra, ten kluk je tak přecitlivělej, po kom to má? Matka raději nereagovala. Dodneška vidí před sebou mžitky vzpomínek na těžký porod Viléma, než omdlela, uslyšela doktora, jak říká: ten kluk se k nám otočil zadkem, možná se i škrtí… Na základce se Vilém nikdy nepral a snažil se nemít žádné spory. Trochu se bál dospělých, byli divní. Často nejdříve situace jen pozoroval jako film, u kterého divák nemá sedadlo, nýbrž stojí v rohu a čeká na zásadní rozuzlení. Když už se to nedalo vydržet, máma ho vzala domů.
Na táboře, kam opravdu nechtěl a měl kvůli odjezdu záchvat, potkal nakonec Aleše. Byl buclatý, nemotorný a každou noc se mu stýskalo po mámě. Nakonec Vilda i Aleš začali všechno prožívat spolu a nevadilo jim, že byli tak trochu za outsidery v oddílu, prošli si všemi posledními místy, lehkou šikanou a všechno přežili. Vilém se na Aleše upnul. Pak tábor skončil. Vilém se neodvážil Aleše požádat o kontakt, u autobusu mávnul a najednou byl pryč. Rodiče Vildu vezli domů a táta viděl ve zpětném zrcátku, jak Vilém vzadu brečí a prohlásil: Ten kluk brečel, když odjížděl a brečí, že přijel, ten brečí furt, akorát už nikdo nechápe, kvůli čemu vlastně. Mamka vytáhla kapesník, dala ho vysmrkat, objala ho a řekla, že má doma pro něj překvapení za statečnost, že tábor dobře zvládnul. Bylo mu 11 let.
Vilém se zasnil, aby uniknul ze smutku po Alešovi, jenže ve skutečnosti se stal opak. Vybavila se mu historka, kdy mu bylo asi 6, šli s tátou koupit zmrzlinu, protože dal náhodou gól. Táta mu dal peníze a řekl: jdi a kup si zmrzku, jakou chceš. Vilém cítil, jak tuhne. Nikdy si totiž sám nic nekupoval, na zmrzlinu se těšil, ale tolik se bál, aby mu vrátila ta paní správně peníze. Aby se táta nezlobil, aby ho nezklamal, tolik by si tu zmrzku býval dal. Kdyby tam byla máma, tak by ho nenechala se trápit a šla by ji zkrátka koupit. V tu chvíli tátovi raději řekl: Já na zmrzlinu teď nemám chuť. Bylo to poprvé, kdy použil lež, aby se něčemu nepříjemnému vyhnul.
Máma byla nejlepší, vždy ho ochraňovala, všude ho doprovázela, dlouho dělala mnoho věcí za něj, dokázala ho hezky pochválit za každou maličkost. Nenutila ho do ničeho, ani se nezlobila, natož aby ho trestala. Byl zkrátka milován. Přesto často míval pocity zmaru, vzteku na sebe, záviděl spolužákovi, který se neustále rval a měl průšvihy ve škole. Vilém dokázal své skutečné pocity postupně skrývat a potlačovat.
Také zjistil, že když se bojí, stačí to jen trochu přehnat, zalhat, udělat scénku a vždycky to nějak klapne, že se nepříjemným situacím vyhne, navíc pak přicházela velká úleva. Vyhýbavým životem proplouval v doprovodu rodičů, na jedné straně stál věčně nespokojený otec a na druhé straně zachraňující matka.
Jak rostl, vnímal, že se nemůže porovnávat se svými vrstevníky, cítil se nedostatečný. Všímal si, že se snaží proto, že není dokonalý někomu být aspoň po ruce, pak měl ale na sebe vztek, nebylo to důstojné, chtěl být leader, nebo nejlepší kámoš leadra, nebo aspoň jeho sluha. Agresi si vybíjel u on line her. Šlo to, dokud se nedostal na střední, kdy se mělo jet na povinný adaptační pobyt. Tam už to nebylo jako na základce, kdy nemusel jezdit, tady nikdo nepředpokládal, že by se někomu nechtělo jet.
Večer před odjezdem se začal hroutit, byl v novém kolektivu, nikoho neznal, nemohl nejet…uvnitř věděl, že to už ani neumí zastavit. Hra na schovávanou mu přerostla přes hlavu. Ráno zůstal paralyzován v posteli, řekl mámě, že nemůže vstát a že nikam nepojede. Otec ho vytáhl z postele silou, Vilém křičel, matka také. Otec to nakonec nevydržel a odešel z domu na několik dní. Matka neustále někam telefonovala a napsala dopis do školy. Vilém zůstal v posteli a chodil už jen na záchod, bylo mu zle…
Bylo ráno. Všechno se zdálo jako sen. V psychiatrické léčebně v Brně vždy po snídani začínala rozcvička, pak škola, po škole oběd, pak individuální psychoterapie, poté skupinová práce se se sociálním pedagogem, oběd, potom odpolední sportování, pak svačina, v podvečer arteterapie…a tak to šlo den ode dne, celý měsíc…
——————————————————————-
Někdy je těžké být milující a zároveň pevný rodič. Láska a strach o milovaného člověka nás činí plastickými. Někdy nás zanese dál, než naše děti potřebují, je to tedy stále ještě láska?
Pokud se Vám rodičovství zdá nelehké, tak především: máte pravdu. Když se budete potřebovat poradit, ozvěte se.
Jsem tu.
Andrea